Hlavní menu
P?ihlášení

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!

On-line
Neznámý čtenář
HISTORIE

FRANCOUZŠTÍ ZAJATCI



    Když se stal Sovinec na jednu noc místem nuceného pobytu generála Lafayeta, který byl zadržen nedaleko hradu p?i svém út?ku z olomouckého v?zení, nikdo netušil, jak pestré a neradostné osudy ?ekají hrad v p?íštím století a že slavný generál nebude zdaleka posledním vále?ným zajatcem z daleké Francie, který se zde ocitnul.

   Oblast Sovince a Dlouhé Lou?ky pat?ila po okupaci ?eskoslovenska v roce 1939 do VIII. vojenské oblasti a stejným ?íslem byly kódovány i zajatecké tábory. Po p?esunu z okolí Norimberka byli v hlavním zajateckém tábo?e v Dlouhé Lou?ce a v pobo?ném tábo?e na Sovinci umíst?ni vále?ní zajatci, p?evážn? francouzští d?stojníci. Na Sovinci je dopl?ovalo 20 polských a 10 francouzských vojín?, ?ást zámku v Dlouhé Lou?ce byla vy?len?na pro sov?tské zajatce. O osudech zajatc? v obou táborech se zachovalo velmi málo archivních pramen?, jde jen o kusé zmínky. P?evážná ?ást obyvatel Sovince a Dlouhé Lou?ky byla n?mecké národnosti a k jejich odsunu došlo bezprost?edn? po roce 1945, takže se nedochovaly skoro žádné vzpomínky z ?ad místních obyvatel, kte?í b?hem války byli se zajatci v denním styku. Nejzajímav?jším zdrojem informací pak z?stávají dopisy a vzpomínky zajatých francouzských d?stojník?.

    Jejich život v tábo?e usnad?ovaly balí?ky potravin od Mezinárodního ?erveného k?íže, které zpest?ovaly zajateckou stravu. Osobní režim zajatc? byl pom?rn? volný, m?li dle místních možností ?as a prostor na sport i kulturní život, pod eskortou chodili na vycházky i do místního kina v Dlouhé Lou?ce. Na zámku, v prostorách vymezených zajatc?m, se zachovaly nást?nné malby ?len?né podle jednotlivých oblastí Francie (nap?íklad Korsika s postavou císa?e Napoleona, Pa?íž s Notre Dame) a podpisy pod nimi p?ipomínají autory kreseb. Nást?nné malby p?e?kaly i požár zámku v roce 1985.  Osudy francouzských zajatc? p?ipomínají i dva náhrobky na h?bitov? v Uni?ov?, kde jsou pochováni zajatci, kte?í um?eli ve zdejší nemocnici.

Vzpomínky francouzského zajatce na pobyt na Sovinci v letech 1941-1942

     Hrad Sovinec byl od svého založení v první t?etin? 14. století ?asto sv?dkem pohnutých událostí, které svým významem p?esahovaly místní rámec. V dob? pob?lohorské byl novými majiteli - ?ádem n?meckých rytí?? - vybaven složitým systémem fortifikací, které uzav?ely jeho p?dorys a do budoucna mu vtiskly charakter obrovské pevnosti. Tento moment jist? sehrál svou úlohu p?i využití hradu za poslední sv?tové války, kdy byl zabrán nacisty a stal se p?estupní stanicí francouzských vále?ných zajatc?, kte?í odtud putovali do koncentra?ních tábor? v Polsku. Jeden z nich, André Barre, vzpomíná v dopise poslaném do ?eskoslovenska na sv?j nucený pobyt na Sovinci v letech 1941 - 1942.

    

   " 13.9.1941 jsme opustili Norimberk po t?ináctim?sí?ním pobytu 72 barácích Oflagu XIII-A. Z francouzské strany velel táboru plukovník Gonnard, z n?mecké plukovník von der Pforte. V naší skupin? z?stalo asi 270 d?stojník?, mezi nimiž bylo deset Polák? a dále dvacet prostých vojín?. Bylo nám umožn?no použít podruhé a naposledy ?íšské železnice. Vlaky byly sestaveny z osobních vagón?. Naše cesta vedla kolem Bayeruthu, objížd?li jsme území ?ech, projížd?li Horním Slezskem, Glatzem a opevn?nou linii ?eských hranic jsme p?ekro?ili na sklonku druhého dne. Tam si naši strážcové povšimli, že mají n?kolik porcí chleba, masa a konzerv navíc. Nastalo pátrání po zmizelých zajatcích, kte?í k nám byli op?t p?ipojeni na Sovinci.

    

   15. zá?í 1941 v pozdní odpoledne jsme vystoupili na malém nádraží, jehož název si dnes již nepamatuji, zbývalo nám však ješt? zdolat 20-25 kilometr? p?šky. Ze sovineckého hradu mezitím odešli dosud zde ubytovaní zajatci, kte?í byli p?emíst?ni do dalšího zajateckého tábora.

    

   Na Sovinec jsme p?išli již za tmy a zprvu jsme vid?li jen mohutný masiv zdí, vstupní bránu, pak i další brány z pevných z pevných kamen?, zdobené erby, t?žká vrata pobitá železem a dominující kruhovou v?ž. P?ed každou bránou jsme stáli dlouho, protože se se n?kolikrát opakovalo s?ítávání a potom jsme byli po malých skupinkách posílání do sv?tnic. P?ed vstupem do poslední brány jsme museli odložit kufry a krabice, které byly uloženy v jednom sále, v n?mž nám byly pozd?ji  v n?mž nám byly pozd?ji p?edávány balí?ky z Francie. Zavazadla byla podrobena další prohlídce a vrácena za n?kolik dn?, avšak zbran?, které tu byly hledány, nalezeny nebyly.

    

   P?íští den jsme se probudili již s v?domím, že se nacházíme v novém prost?edí, tentokrát ve st?edov?kém hrad?. Obch?zka našeho sídla byla rychle ukon?ena: horní terasa se dv?ma d?ly ze 17. století, st?ední terasa, ovládající p?íkop, kde hlídky konaly svou obch?zku, dále vnit?ní dv?r, kde se konaly apely, v p?ízemí dva v?tší sály (knihovna a shromaž?ovací místnost) a již jsme narážely na první vrata, za nimiž za?ínal sv?t stráží. Št?rbinou jsme je vídávali shromážd?né kolem strážnice. Z horní terasy a z oken pokoj? jsme m?li p?kný výhled na zelenou venkovskou krajinu.

    

   V tomto prost?edí jsme žili od zá?í 1941 do ?ervna 1942. Po pobytu v jednotvárných barácích v Norimberku nebyl první dojem nep?íjemný, zalesn?ný obzor nás p?itahoval svoji novostí. V sousedství jsme cítili klidnou a odpo?inek poskytující vesnici. Jak vypadalo ubytování na hrad?? Vedle samostatných místností byly n?které spole?né, jako knihovna a shromaž?ovací sál. Knihovna obsahovala kolem 2000 knih, mezi nimiž byla zastoupena beletrie, historie, filosofie, politická ekonomie, matematika a další p?írodov?dné obory a vcelku posta?ovala pot?ebám všech ?tená??. Všechny knihy se samoz?ejm? nep?j?ovaly , zejména pojednávající o ?eském národ?, p?estože byly velmi vyžadovány.

    

   Shromaž?ovací místnost sloužila debatám, vyu?ování, rekrea?ním ve?er?m a v dalších dvou spole?enských místnostech byla jídelna. V horním pat?e byla malá kaple, do níž se vstupovalo z chodby. Byla klenutá a její okno s lomeným obloukem bylo obráceno do venkovské krajiny. Jeden z kamarád? položil na oltá? madonu zajatc?, vy?ezanou ze d?eva, která m?la být po ukon?ení války p?enesena do Francie. V témže pat?e na okružní chodb? byla ošet?ovna. Vlevo p?i vstupu do vnit?ního dvora, p?ek?t?ného na "apellplatz", byly sprchy a umývárny. Vpravo u vchodu byla "balíková místnost", rozd?lená na dv? ?ásti - v jedné konaly stráže prohlídky, ve druhé byly v?z??m p?edávány cenzurované balíky. Francouzští vojáci pomáhali p?i rozd?lování a ?asto se jim poda?ilo p?edat adresátovi i neprohledaný balí?ek. I když prohlídky nebyly nijak p?ísné, út?k z hradu byl zcela vylou?en. Hlídky ve starých p?íkopech nem?ly mnoho práce, protože byly vyzbrojeny dalekohledy a zbran?mi. A pak se také pokusit o út?k, který byl p?edem prohrán, tisíc kilometr? od hranic Francie...

   

   Jak vypadalo bydlení. Zima v roce 1941-1942 byla velmi studená a napadalo hodn? sn?hu. Ve?er po uhašení oh?? jsme otevírali okna, abychom vyv?trali pokoje, kde se celý den kou?ilo nejr?zn?jší ku?ivo a pokaždé jsme toho využívali k pok?ikování "Gutte nacht, heilige Nacht" na hlídky již polozmrzlé,které neochránily ani prošívané kapuce, chráni?e uší a vatované boty.

    

   Použili jsme pojmu pokoje, avšak vhodn?jší by bylo ?íci "kamrlíky"; byli jsme v nich doslova nacpáni. Pokojík, v n?mž jsem bydlel, byl v p?ízemí a okny obrácen k vesnici. Spole?n? se mnou bydlelo 18 d?stojník?. L?žka byla po dvou nad sebou, ve dvou ?adách, dva stoly a po jedné seda?ce na osobu. P?i obcházení stol? jsme m?li potíže, prostor byl velmi stísn?n. Kachlová kamna, zabudovaná ve zdi, h?ála vždy dv? sousední místnosti. Silné zdi a dvojitá okna držely dlouho teplo, takže b?hem celého zimního období jsme žádným chladem netrp?li. Táboru velel plukovník Bernard, aktivní d?stojník z oblasti Lyonu, n?meckým velitelem byl námo?ní d?stojník patrn? Rakušan, který se nijak nesnažil zt?žovat náš pobyt, pokud to bylo jen možné.

    

   Denní program. Všechny dny v zajetí probíhaly jednotvárn? a bylo jich 1815. Jen veliká kamarádství, která mezi námi vznikala, zmír?ovala náš osud. Vzpomínka na mnohé soudruhy z?stala v našich srdcích i po dvaceti letech.

   

   Ranní budí?ek byl oznamován roznášením kávy, bez zvon?ní nebo dalšího signálu. Pak následoval apel, denn? t?ikrát, n?kdy i o jeden víc, a to tehdy, když bylo podez?ení z út?ku. Odbývaly se na nádvo?í, na chodbách jen tehdy, byla-li p?íliš veliká zima. Tato formalita prob?hla oby?ejn? velmi rychle, protože nás nebylo mnoho. ?asto se s?ítání muselo na p?íkaz n?meckého velitele opakovat a n?kolikrát se to stalo kv?li mn?, nebo? jsem se staral o knihovnu a teprve nastalé ticho mne probudilo ke skute?nosti. Mimo apely jsme byli uprost?ed hradeb volni a sv?j ?as jsme mohli trávit po svém.

   

   Jedlo se na dv? sm?ny, najednou to nebylo pro zna?nou stísn?nost jídelny. Uvádím pro zajímavost p?ehled o tom, z ?eho se skládal náš jídelní?ek. Každý zajatec dostával na týden následující p?íd?l: 2500g brambor, 2630g krmné ?epy, asi 300g masa, 1700g chleba, 102g margarínu, 60g prosa, 7g ovsa, 22g hrachu, 45g vlo?ek, 56g sýru, 155g cukru, a 21g kávy. Chléb byl p?id?lován na sv?tnici v celkovém množství pro všechny strávníky a podobn? také brambory. Srovná.li n?kdo pom?ry v zajateckém tábo?e b?žného typu s pom?ry na Sovinci, je vid?t podstatný rozdíl. Nebyly tu rozší?eny nemoci z hladu a nervová zhroucení, potrava byla pro nepracující lidi tém?? dosta?ující a pravideln? p?icházely balí?ky z Francie, které byly obohacením jídelní?ku.

   

   Naše zam?stnání. Dvakrát týdn? nám umožnili vycházky ven za dozoru ozbrojených hlídek po silnici sm?rem na Dlouhou Lou?ku. Nebylo nám dovoleno vzdálit se nebo šlapat v p?íkop?, p?esto byly vycházky velmi p?íjemné, zvlášt? v letním období; v zim? nás šlehal do tvá?í mráz. Definitivn? byly zastaveny poté, kdy z tábora uprchl generál Giraud, v kv?tnu 1942. našim nejd?ležit?jším zam?stnáním byly debaty o literatu?e,filosofii a historii,, vyu?ování matematice, politické ekonomii, právu a latin?, které ?ídil n?který ze zajatc?. P?ednášky byly piln? navšt?vovány a každý si se sv?domitostí d?lal poznámky, jako by m?l p?edstoupit p?ed zkoušku.. Zdálo se,že každému leží na srdci, aby nepromarnil ani hodinu z tak dlouhého ?asu.

    

   Samoz?ejm? i hrá?i karet a fanatici šachu hráli nekone?né turnaje. Vzpomínám si na jednoho kamaráda, který luštil asi šest m?síc? jednu partii šachu. Za?ínal vždy na stejném míst? a po apelu, procházce nebo jídle - t?i bílé a t?i ?erné figurky - hledal ?ešení až do okamžiku, kdy si všiml, že má hrát s ?ernými figurkami, nikoliv s bílými, aby mohl ukon?it hru. Bylo to po šesti m?sících od za?átku hry. Jeho p?íb?hu se všichni týden smáli. N?kolik kamarád? za vedení jednoho z nás utvo?ilo p?vecký soubor, který však nemohl konkurovat souboru Polák?, jejichž písn? pat?ily k nejv?tším zážitk?m; byly zpívány s velkým porozum?ním a citem.

    

   Drobný incident n?kdy rozesmál cely tábor. Jednoho dne nám p?i apelu ?etli a p?ekládali do francouzštiny a polštiny rozkaz dne vrchního velitelství branné moci. ?íkalo se v n?m, že se nesm?jí týrat zví?ata a v d?sledku toho je zakázáno chytání žab... My jsme nevid?li na Sovinci ani jedinou žábu, nebyl tu žádný rybník. ?tení rozkazu bylo ukon?eno výbuchem smíchu, což strážci nemohli pochopit, když p?ece "Befehl ist Befehl..."

   

   Na Duši?ky roku 1941 bylo n?kolika z nás dovoleno navštívit hrob kapitána Vincence Gilberta, který byl p?ed šesti m?síci na Sovinci zast?elen. Jeho ostatky byly po válce exhumovány a p?evezeny do Francie. Dodnes je vyryto jeho jméno na pomníku padlých.

    

   13. ?ervna 1942 jsme opustili Sovinec a p?ešli jsme do bývalého letního sídla n?jakého biskupa v Dlouhé Lou?ce. N?kolik kamarád? z tohoto tábora uprchlo, ale út?k se jim nezda?il a kanály, kudy utíkali, byly pak opat?eny sít?mi a železnými ty?emi a tím bylo zabrán?no dalším pokus?m.

   

   V tábo?e jsme zahájili malou ceremonii. Jeden ze strážných, který m?l pov?st špicla, byl od prvního spat?ení doprovázen bzukotem, který se za?al rozléhat od místnosti k místnosti, až do jeho odchodu. Ten nikdy nepochopil smysl naší demonstrace.

    

   21. ?ervence jsme opustili Dlouhou Lou?ku a odjeli do Moravské T?ebové, kde bylo soust?ed?no 1500 d?stojník?, kte?í p?icházeli ze Sovince, z Dlouhé Lou?ky, Walstattu a Vidnavy. 2. prosince 1943 n?kte?í z nich odjeli do Montwy (Polsko), jiní do Tostu (Slezsko). Byl jsem ve skupin? jedoucí do Tostu, kde jsem pobyl od prosince 1943 do dubna 1944, dále jsem byl v Hogerswerdu, v pevnosti Kolditz a v tábo?e Zeithan, až do 21. dubna 1945."

 

EULENBERG - SOVINEC, "Chateau des hiboux"

   Bylo to v roce 1940, je tomu 27 let, co jsme prožívali "veliké prázdniny" v jednom st?edov?kém hrad? v Sudetách, tém?? na polských hranicích.

    Letos v lét? jsme se vypravili hledat náš starý hrad; nalézt ho op?t nebylo tak jednoduché... a také já po Adamovi ze St. Dizier, Barrovi z Limoges a Mondor Marinovi z Marseille jsme se vypravili k pramen?m svého zajetí.

   Opustili jsme úrodné Bavorsko s ?istými a kv?ty vyšperkovanými vesnicemi a p?ejeli jsme hranice v Rozvadov?, východn? od Norimberka: formality jsou ?asto dlouhé, ale bez šikanování, železná opona je neviditelná a objevují se první ?eské vesnice, které jsou bez lesku.

   Silnice vedoucí ?eskou pahorkatinou je výborná: Plze? je arsenál bez p?vabu, ale její pivo má výbornou kvalitu. V této souvislosti se zde vypráví dobrá historka: ?eská kuchyn? totiž oplývá množstvím omá?ek na cibuli, zlí jazykové tvrdí a komentují tuto skute?nost takto: poslali jsme Nasirovi zbran? a st?elivo, jichž nedovedl použít a on nám platí cibulí.

   Praha je,chceme-li, ?ím severu se svými pahorky a mosty p?es Vltavu, se svými památkami a starými ?tvrt?mi.

  Projíždíme ?eskou a moravskou nížinou, kde obrovské stroje sklízí obilí. A již Svitavy ohlašují Sudetys jejich zalesn?nými kopci, které p?ipomínají vogéský ráz krajiny a ukazatel nám hlásí Moravskou T?ebovou, naši Mährisch Trübau. Poznávám dob?e místo, zvonici s makovicí, ale kde jsou p?ece "kasárny"? Náhodou n?jaký N?mec, který v nich kdysi vojákoval, mne tam doveze svým vozem.

   Jsou to stále kasárny. Byla zde vysázena veliká alej, vedoucí až k m?stu s obrovským tankem po levici a letadlem na soklu po pravici: vzadu je ?estný peron,ten, kde Oberst Groener Grosbois nám sliboval, že se zachová "šlechetn? a rytí?sky", budeme-li hodní. Ale bylo v dob?, kdy rudá bariéra u Stalingradu stále ješt? držela a naše morálka byla na výši a my zkrátka jsme byli špatní zajatci a tak aby nás potrestali, poslali nás 1.12.1943 do psychiatrického ústavu v Tostu v Horním Slezsku a jiní odjeli ješt? dále do Montvy v Polsku.

   S úsm?vem nám ?eský d?stojník zakazuje vstoupit. Škoda! Nezbývá nám než se vrátit : všechno tam je až na reflektory a ostnaté dráty: veliká budova, malé domky t?ch, kte?í p?išli z Vidnavy, jídelna se sloupy, ov?í park, rovinka, kde jsme cvi?ili a potom na návrší h?bitov. Je to p?íliš mnoho vzpomínek a kone?n? Mährisch se svými 2000 d?stojníky byla "oflagem-továrnou". P?ece se mi poda?ilo prohlédnout si m?ste?ko s p?kným úst?edním nám?stím, poslal jsem odtud pohlednice, vypil sklenici ?eského vína a pod?koval pr?vodc?m.

   Cesta se stávala stále malebn?jší a když jsme p?ejeli zalesn?ná návrší, dostali jsme se do Litovle. Silnicí doleva p?ijíždíme do Uni?ova, našeho Moravského Nového m?sta. Ale kde p?ece v?zí Eulenberg? Št?stí se na nás usmálo v osob? ?echa hovo?ícího francouzsky, který pochází z Rýma?ova. Ukazuje mi cestu na Sovinec, náš Eulenberg a neobejde se to bez p?ekážek. Za Dlouhou Lou?kou volil jsem zkratku, tu kterou jsme chodívali k zuba?i a B?h ví, že nás ?asto bolely zuby. Náš pr?vodce nás p?edjíždí a ukazuje správnou cestu. Poznáváme ji, tu silnici, která stoupá až k veliké zatá?ce u lomu, tam jsme mívali pausu, když jsme zašli p?i vycházce až sem, abychom se zahled?li do širé moravské roviny a kde se naše pohledy obracely do dálky sm?rem k západu.....................

   Na hrad? nám totiž chyb?l životní prostor. P?ijíždíme do sedla a již vystupuje z tmavého lesa masa starého hradu. Za chvíli se mám dozv?d?t, že tato úctyhodná  pevnost, která vzdorovala útoku vojsk Gustava Adolfa lehla v r. 1945 popelem... kdo ji zapálil a pro?, z?stává obest?eno tajemstvím. Zastavujeme se na návsi s malým kostelíkem, kde ve váno?ní noci 1940 celý "Oflag VIII H/Z byl p?ítomen p?lno?ní mši ve 280C mrazu. Vrata jsou uzam?ena a také brána hradu. Ale proz?etelnost bdí v osob? paní Kriegsfeldové, která hlídá tyto z?íceniny a která za asistence paní D?dinové nnás provádí tím, co byl náš "Soví hrad" /chateau des hiboux/. Bylo to skute?n? zde, kam 26.zá?í 1940, 220 d?stojník? a 36 ordonancí, p?ijížd?jících z Lamsdorfu, dorazilo po studené noci strávené v ocelových vagonech a po 16 km p?ší túry. Propadali se do neznáma pod chladn? ironickým zrakem Von Dindon Mitmana. A zde stavše se ?ísly, nastalo jim dlouhé zajetí. Zde jsme se m?li zau?it do života vále?ných zajatc? zbavených všeho bez správ pod?ízených stanovenému režimu. Nezbývalo nám než vymýšlet nápl? ?asu, r?zná utkání, rozpravy, žít bez vzpomínek.

   Protože bylo p?ece jen t?eba se n?jak p?ipoutat k životu ten, kterému jsme ?íkali "hbitá sova", zorganizoval sérii karetních utkání a také "sovinecký Jazz se pokusil vykouzlit p?íval harmonie pro naše ubohé hlavy. Nem?lo to mnoho lesku, ale jistá pitoresknost v tom byla...

   Oba kanony stále ješt? bdí nad ospalou vesni?kou, škola má prázdniny. Rytí?ský sál je zbaven svých poklad?, ale sály 3, 4, 5 ... byly uvedeny do p?vodního stavu, zrovna tak jako klenutá jídelna, knihovna, ošet?ovna, pouze galerie, kam námo?níci nám ve?er chodili vypravovat o "svých cestách kolem sv?ta" zmizela. Vnit?ní dv?r je plný sutin. Restaurování si vyžádá ješt? mnoho ?asu.

   Uprost?ed t?chto z?ícenin se mé vzpomínky hromadí. Vidím Vás znovu, kamarádi zašlých ?as?, dnes vedoucí pr?myslových odv?tví, funkcioná?i, universitní u?itelé, d?stojníci, generálové ve výslužb? ... Byli jsme ubozí, ale byly jsme p?átelé a byli jsme p?esv?d?eni, že ?lov?k sám neznamená mnoho. Eulenberg, to byla naše rodina, znali jsme se všichni. Neopustím tato místa aniž bych nevzdal poctu state?nému "Sadowi", který necht?l, abychom byli smutní.

   Paní Kriegsfeldová se stala opatrovnictví našich vzpomínek, ví o našem zajetí a sbírá podpisy a fotografie, které mi ukazovala u šálku kávy. Ozdobila  kv?tinami hrob našeho kamaráda Vincenta, než-li byly jeho poz?statky p?evezeny do Francie. Obdivoval jsem d?stojnost této dámy, která dnes žije v tom, co zbývá obyvatelného na Sovím hrad?. Cht?l bych jí pod?kovat. Byl bych se rád zdržel, zašel si ke K?ižíkovu a podíval se do pot??ku, jsou-li  tam dosud pstruzi.

   Ale sestoupil jsem zp?t do Oberlangendorfu, naší Longueville-Le-Haut, z níž se stala Dlouhá Lou?ka. Bohaté sídlo vratislavského biskupa se zdá opušt?né, v p?edním nádvo?í je sklad, kaple, kam chodívala na mši Marta, se zdá nepoužívaná, ale státní statek, d?m Walie, dcery uhlí?e, tam stále stojí.

   Vše je cítit opušt?ností. To už není doba "moravských pošetilostí", kdy jsme hromadili vzpomínky a vedli život spole?ný i n?kdy bohatý na nov? získané poznatky.

   Dvacet let potom, jsem nic nezapomn?l. Dávám se silnicí k Olomouci. Moje žena se mnou sdílí mé dojetí. Promlouvám v duchu s mnohými druhy v nešt?stí.

   Plán cesty mne zavedl do Olomouce,Slavkova, Brna a do Bratislavy. Zdržím se, abych pronášel soudy o sou?asném život? ?ech?: poznali jsme tento ubohý a poko?ený národ, ale zapamatuji si jeho nesmírnou dobrotu.

Hermet Urbain, Capitane


| Autor: Petr Grambal | Vydáno dne 01. 09. 2008 | 2964 přečtení | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: http://www.hradsovinec.cz

webdesign ©2008 Petr Grambal - Inferno Media | contents SOVINEC.INFO není-li uveden zdroj.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server